Měli jsme namířeno k prvnímu ze systému sladkovodních jezírek, Pozas de Becarra, kde se měl nacházet i kemp, ve kterém jsme chtěli přespat. Představa kempování u jezírka s želvami nás hnala kupředu. Když jsme se však dostali na místo, čekal nás menší šok. Celá oblast kolem jezírka byla uzavřená a vrátný pořád mlel dokola jenom zavřeno, zavřeno. Ale jestli dnes nebo napořád ... Vydali jsme se tedy na druhý kemp na Rio los Mezquites, překvapivě také zavřeno. Nezbylo nám tedy nic jiného než se vydat do nedalekého městečka Cuatro Ciénegas, kde jsme se snažili najít ubytování. Sezóna ještě nezačala, a tak měla spousta podniků ještě zavřeno, jakož i další místní kemp. Konečně jsme našli hostel, sice trochu ušmudlaný a zašlý, ale za rozumnou cenu. Nicméně na recepci se nikdo neukázal půl hodiny, tak jsme jeli hledat dál. Už trochu zoufalí jsme dojeli za roh k motelu, který měl anglicky mluvícího majitele a bylo rozhodnuto. Díky němu a jeho ubytování jsme získali cenné informace - jezírko Pozas de Becerra bylo zavřeno již před čtyřmi lety kvůli znečištění vody a celého okolí - typické Mexiko. Lidé odhazují odpadky, kde se dá, navzdory všudypřítomným cedulím "No tirar basura - Neodhazujte odpadky". Při koupání v jezírkách se taky nesmí používat opalovací krém, parfémy a tak ... což taky nebylo respektováno. Proto je celá oblast nadobro zavřená a neplánují ji znovu otevřít pro veřejnost, rozhodně ne ke koupání. Další jezírka a Rio los Mezquitos jsou stále otevřeny, ale jen do 5. hodiny odpolední. Kemp u Rio los Mezquitos byl oficiálně zrušen, můžete však podplatit správce:)

  Z Chihuahuy jsme se vydali dolů na jih. Cesta nás provedla několika pohořími (stále si ještě nemůžeme zvyknout na to, že Mexiko je tolik hornaté). Proto cesta, která na mapě vypadá jako "kousek", může ve skutečnosti zabrat několik hodin. Do Zona del Silencio, jak se jedna z částí přírodní rezervace "Reserva de la Biosférica Bolson de Mapimí" jmenuje, jsme dorazili asi hodinu před setměním. Jaké bylo naše překvapení (i když jsme s tím trochu počítali - protože v Mexiku obvykle nic nefunguje tak jak má), když jsme na místě objevili zavřenou informační kancelář (která vypadala jako opuštěná a zavřená už dlouho.) Po chvilce našeho tápání se objevil nějaký Mexičan, který samozřejmě nemluvil anglicky. Několik minut jsme se mu snažili vysvětlit, že tu chceme kempovat přes noc, nakonec mávnul rukou směrem do pouště a říkal "casa blanca".

  Po cestě z Barrancas del Cobre jsme se zastavili i ve městě Cuauhtémoc, které je známé hlavně díky mennonitům - sekta založená v 16. století holanďanem Menno Simonsem. Bývají zaměňováni s amiši, ale narozdíl od nich mennonité využívají moderní techniku. Zato chodívají oblečení ve staromódním oblečení a zřídkakdy mluví španělsky. Mluví staroněmeckým dialektem, ale s turisty příliš družné hovory nevedou. Ale vyrábí vynikající sýry.

  Důvodem pro naši návštěvu, bylo hlavně to, že v okolí kaňonu, žije posledních asi 50.000 potomků indiánského kmene Rarámuri (v překladu "ti, co běhají rychle"). Důvodem k tomuto pojmenování je jejich neuvěřitelná fyzická kondice, díky které vydrží běžet i 150 kilometrů bez zastávky. V minulosti toho muži kmene Rarámuri využívali zejméa při lovu, kdy zvěř během tří dnů doslova uštvali. Dnes už se muži věnují místo lovu pěstování kukuřice a ženy spíše vyšívání a pletení.

  Ta byla naším odpoledním cílem, protože podle našich informací, zde každou sobotu a neděli probíhají inscenované přestřelky mezi šerifem, bandity a indiány. Po dlouhé cestě z Sierra de Organos jsme dorazili asi o hodinu dříve, měli jsme tedy možnost projít se mezi rozpadajícími se domy. Vesnice měla původně sloužit pouze jako kulisy, takže všechny stavby jsou postaveny jen "aby to vypadalo". Podnikaví mexičané ale využili tyto stavby poté, co je filmaři opustili a zřidili si zde živnost. A tak v baru Marlboro mají obrovskou díru přímo nad vstupními dveřmi, terasa místního Hotelu se nebezpečně svažuje, jak se podpěrné kůly propadávají a u některých staveb je vidět dřevěná konstrukce, na které byly tyto kulisy přibity hřebíky. Každopádně je to pěkný výlet do historie filmu.

  Do parku jsme přijeli až odpoledne, také kvůli tomu, že jsme se potřebovali zastavit v městečku Sombrerete, kde jsme měli údajně platit vstupné do parku a poplatek za kempování. Bohužel byla sobota a v infocentru už nebylo otevřeno. Aspoň jsme tedy doplnili zásoby, v parku musíte být naprosto soběstační, co se týká jídla. Park je velmi oblíbený u mexických rodin coby místo pro víkendový piknik. Po setmění ale všichni nasedli do aut a my jsme zůstali jediní přes noc.

  Agáve se pěstuje sedm až dvanáct let, pak se osekají bodlinaté listy až zůstane jenom "jádro", kterému místní říkají "piňa" - největší z nich prý můžou vážit až 150 kg. Agáve se pak 36 hodin peče v cihlových pecích, pak se ze změklé dužiny vylisuje šťáva, z které se pak pálí samotná tequila. Dozvěděli jsme se taky, jaké druhy tequily existují a taky jak je správně pít. A zapoměňte na sůl a citron, tak se tequila pila dřív, kdy obsahovala více procent alkoholu a sůl s citronem sloužila ke zjemnění chuti. Na závěr sladká (nebo spíš slaná) tečka v podobě míchané margarity, dokonalé osvěžení.

  Patzcuaro nás však okouzlilo svou červenobílou koloniální architekturou natolik, že jsme se nakonec rozhodli tu zakempovat na dva dny. Mimojiné také proto, že kolem nás při snídani poletovali kolibříci.

  Naší další zastávkou na mexické expedici byla sopka Paricutín. Nejenže je toto místo zasazené v nádherné krajině, ale také se jedná o nejmladší mexickou sopku. Jednoho dne roku 1943 jeden místní farmář při obdělávání svého políčka, kopl příliš hluboko do země a na tom místě se začínala země rozestupovat a začal vystupovat hustý bílý dým. Nejprve se farmář snažil zvětšující se díru zahrabat hlínou, ale nepodařilo se mu to. Běžel tuto novinu oznámit všem blízkým ve vesnici a dobře udělal. Během několika hodin se začala z onoho místa hrnout horká láva a během několika následujících dní vyrostla na tomto místě nová sopka. Během svého běsnění zalila blízké okolí lávou. Poté vybuchla ještě jednou, v roce 1952.

  Jsme coby kamenem dohodli od slavného útesu La Quebrada, odkud místní mladíci skáčou ze skály z výšky 25 až 35 metrů do úzkého zálivu. Zrovna se blížil čas další show, tak jsme to vyrazili omrknout. Při pohledu na skály a tu výšku, pochybujeme, že by nás někdo donutil tohle skočit. A kluci skáčí po hlavě šipku, někteří přidají salto, dva skáčou zároveň a vrcholem přestavení je seskok z 35 metrů a po zádech.