Už při příchodu do budovy kina, nás čekalo milé překvapení. Krásný opravený sál s přiměřenou kapacitou a pohodlnými sedačkami. Boskovická sokolovna se oproti této nádheře musí stydět v koutě :)

  Dnešní projekce probíhala v Blansku. I přes ranní deštivé a zamračené počasí, jsme měli vynikající náladu a na promítání Nového Zélandu v Blansku jsme se velice těšili. Blanenské kino si pamatujeme z dřívějška a víme, že se zde krásně promítá!

  Takže si představte náš borovicový les obohacený všudypřítomnými tilandsiemi, které se snaží uchytit na každém volném místečku. Krásné růžice bromélií většinou vysoko v korunách stromů. A to všechno dokrášlují jemné orchideje s malými pestrými kvítky. Pastva pro oči:)

  Naším hlavním cílem byly právě okolní vesničky jako jsou Zinacantá a San Juan Chamula. Obyvatelé těchto chiapaských horských vesniček jsou přímými potomky starých Mayů. Rozhodně je na ulici nepřehlédnete, nosí krásné pestrobarevné ručně vyšívané kroje, ženy nosí vlasy zapletené do copů s pestrobarevnou mašlí a když máte štěstí uvidíte i muže ve špičatých kloboucích ověšených pestrobarevnými třásněmi. Téměř každou neděli se ve vesničkách pořádají trhy, které jsou potěchou pro všechny vaše smysly. Domorodí obyvatelé jsou dovední umělci a tak si můžete zakoupit vyšívané ubrusy, přehozy či svetry, vyřezávané sošky a masky, domorodé šperky z přírodních surovin či keramiku.

  Cesta z Oaxacy do Puerto Escondido byla snad nejhorší, jakou jsme zatím v Mexiku zažili. 260 km nám trvalo 6,5 hodiny. Nejenom, že cesta je z kopce do kopce a samá zatáčka, ale také samá díra. Takže jsme kličkovali i po samotné silnici. Aby toho nebylo málo, tak jsme po cestě potkali ještě cyklistický závod - kličkování mezi dírami a cyklisty. No a do toho všeho začalo pořádně pršet. Pravá letní bouřka s hromy a blesky. Do Puerto Escondido jsme dorazili za tmy a totálně psychicky vyčerpaní, ale byli jsme rádi, že jsme dojeli a bez nehody.

  Do Mitly jsme dorazili okolo poledne, bylo neuvěřitelné horko, které jsme nepatrně podcenili :) Vydali jsme se tedy na průzkum vesnice. Ještě než jsme zaparkovali auto, se nám zdálo, že tu něco nehraje. Všude byli prodejci nejrůznějších cetek. Zaparkovali jsme auto, ale než jsme stačili pozamykat, už kolem nás bylo několik prodejců ... compra amigo ... Aniž bychom si cokoliv koupili, pokračovali v našem pronásledování ještě alespoň 50 metrů.

  Po skončení festivalu, jsme se vydali do víru velkoměsta. Protože jsme festivalové atmosféry měli dost, vynechali jsme zmíněný mezcal fest a raději jsme trochu více poznali Oaxacu. Stejně jako každý den, i dnes jsme byli překvapeni. Oaxaca je právoplatně nazývaná městem kultury! Díky plakátům, které visely po městě to bylo více než zřejmé. Každý víkend zde probíhá nějaká kulturní akce, festival, nebo vystoupení. A aby toho nebylo málo, do Oaxaky se z dalekého okolí sjíždějí nejrůznější kejklíři, hudebníci a performeři, aby rozezněli ulice a náměstí.

  Mexický vozový park zahrnuje převážně vozy americké a japonské provenience, převažují tu Chevrolety, Chryslery a Fordy, v těsném závěsu jsou potom Nissany a Toyoty. Zvláštní kapitolu potom tvoří vozy značky Volkswagen a to především staří "brouci", kteří se v Mexiku vyráběly až do roku 2003 (od roku 1954, kdy jejich výroba začala, se jich na silnici dostalo téměř 22 milionů). Dodnes jsou tu tyto silniční legendy velice oblíbené, a to ve všech možných úpravách. Druhou stránkou věci je technický stav vozidel! Není problém vidět vedle sebe na křižovatce supermoderní Porsche nebo Ferrari a za ním udýchaný rezatý Buick jako vystřižený ze starého amerického filmu. Spousta automobilů jsou rezaté vraky, s chybějícími světly, nárazníky, nebo bez čelního skla. V odlehlých venkovských oblastech toto platí dvojnásob.

  V sedm ráno jsme vyrazili na výstup na sopku. Až na lehký spánkový deficit jsme se cítili dobře, tak snad nás tentokrát horská nemoc nechá na pokoji. První část, kdy stezka kříží již nepoužívanou asfaltovou cestu, jsme zvládli dobře. Pak začalo prudší stoupání a s přidala se i lehká nevolnost. Pořád to ale šlo a naši občasnou trudomyslnost rozehnali poletující kolibříci. Ano, tady ve výšce 3500 m.n.m. jsme narazili na kolibříky. Poletovali všude kolem jako neřízené střely a ne a ne se zastavit. Chvíli jsme zastavili a věnovali se focení, abychom překonali přicházející horskou nemoc. Ale museli jsme dál, vrchol byl ještě v nedohlednu a my jsme vyrazili před 3 hodinami, což bylo podle místního průvodce čas, kdy jsou ti nejrychlejší už nahoře. Po další zhruba hodině jsme konečně vyšli z lesa (zhruba ve výšce 3800 m - taky nás překvapil les ještě takhle vysoko). A teď začala ta pravá zábava, poslední část - nejprudší, po kamenech a písku a se sílící nevolností. V této části jsem opravdu myslela, že vyplivnu duši, vzdám to a půjdu dolů. Ale nedalo mi to a vyškrábala jsem se za Honzou na vrchol. Šťastná a slzy pomalu na krajíčku, že jsem to dokázala a udržela přitom obsah žaludku:) Bohužel z jedné strany přijel mrak a tak pohled na Popo, v který jsme celou cestu doufali, nebyl:( Tak alespoň vrcholové foto a hurá dolů.

  Byl krásný den a my jsme se potulovali po městě. Říká se, že v Cholule najdete 365 kostelů - na každý den jeden. Každý z nich je unikátní a všechny, které jsme viděli byly architektonicky velice zajímavé.V historii se tu také odehrál obrovský masakr. Možná to nevíte, ale španělský dobyvatel generál Hernán Cortéz, byl mexickými indiány velice vřele přijat. Podle legendy se totiž přesně v roce, kdy on a jeho armáda připlula do Mexika, měl na zem vrátit Quetzalcoátl, nejuctívanější aztécký bůh. Quetzacoátl měl podobu opeřeného bílého hada s vousem. Aztékové považovali Cortéze za Quetzacoátla, protože měl bílou pleť a vousy. Ale zpět k cholulskému masakru. Místní vůdcové a kněží uspořádali velkou oslavu pro nově příchozí Španěly, sešla se celá komunita. Ale místo bujarých oslav je Španělé všechny pozabíjeli. Pyramida byla pobořena a zasypána hlínou. A na nově vzniklém kopci postavili kostel. Dnes se samozřejmě říká, že když Španělé přišli, byla pyramida dávno opuštěná, zarostlá vegetací a zasypána hlínou, že vypadala jako kopec. Na kterém "nicnetušící" dobyvatelé postavili kostel. Cholula prý bývala velmi spirituální místo se spoustou šamanů a rituály. Proto zde bylo těžké domorodé obyvatelstvo obrátit na křesťanství a tak postavili tolik kostelů, aby lidem neustále lidem připomínali křesťanského a tudíž jediného Boha.