Nedílnou součástí expedice byla jako každoročně pečlivá příprava. I tentokrát jsme chtěli udělat expedici zábavnější a pestřejší. Vybrali jsme vozidlo, které bude v íránské zvlněné a pouštní krajině jako doma. Na motorkách už jsme jeli, a tak tentokrát vyhrálo 4x4. Po dlouhém rozhodování, naše dilema vyhrál Nissan Patrol s motorem 2.8 TDi, který vyniká svou nezničitelností a vynikající průchodností terénem.
Bílého Pandura, jak jsme jej po několika jízdách překřtili, jsme si do Olomouce dovezli už v září. Bylo to sice deset měsíců před plánovaným odjezdem, ale rozhodně to byl dobrý nápad, protože kousků v dobrém stavu je jako šafránu a později se už žádný vyhovující kandidát na prodej neobjevil. Úprava vozu, podobně jako při cestě po Austrálii, spočívala ve stavbě úložných prostorů, které by měly pojmout výbavu pro čtyři členy expedice. Dokoupili jsme i další důležitosti, a tak máme kromě toalety veškeré vybavení pro pobyt v přírodě, včetně elektřiny. První testovací jízdy lesem a po svazích Orlických dopadly na výbornou a my se už dopředu tešili na první Íránské kilometry.
O dost horší to bylo s papírováním. Írán je země, která byla donedávna cestovatelům relativně nedostupná a s informacemi ohledně vstupu, víz a dalších byrokratických nezbytností se také zrovna pytel neroztrhl. Zavolali jsme tedy pražskou íránskou ambasádu a po několika telefonátech jsme byli trochu chytřejší, nicméně nám připadalo, že ani na ambasádě nevědí, co všechno k vydání víza potřebujeme. Nakonec jsme na ambasádu museli osobně. Vezli jsme si vyplněných několik papírů, vytištěné pojištění, několik fotek a pevné nervy, protože Íránci se v práci zrovna nepřetrhnou. Na hororové zážitky některých cestovatelů, kteří byli z ambasády vyhozeni, jsme raději nemysleli. Nakonec dopadla žádost o vízum dobře, netrvalo to ani dva týdny a už jsme měli víza v kapse, teda v pasech. Získat víza i dokumenty pro auto nakonec tak složité nebylo, jen ten čas, který jsme museli strávit papírováním. Ale máme to!
