Cesta do Etiopie není jen přesunem v prostoru, ale především skokem v čase, který začíná okamžikem, kdy se letadlo dotkne ranveje v Addis Abebě. Ta nám hned a bez přetvářky odhaluje svou dvojí tvář. Nedaleko našeho hotelu, vedle futuristického mrakodrapu Etiopské obchodní banky, který teď v noci září jako maják z budoucnosti, se krčí temnné slumy bez vody a kanalizace. Ulicemi se s rachotem proplétají stovky modrých žigulíků, živoucích fosilií sovětské éry, které drží pohromadě jen silou vůle a díky neuvěřitelné vynalézavosti místních mechaniků. Symbolizují nezlomnou vůli Etiopanů udržet věci v chodu, ať to stojí cokoliv. Zastavujeme se na první kávu, což zde není jen rychlý životabudič, ale posvátný rituál, při kterém vůně pražených zrn na dřevěném uhlí spojuje lidi napříč společenskými vrstvami a dává nám první lekci o tom, že v Africe čas plyne jiným tempem.

Opouštíme betonovou džungli a naše terénní Toyoty se halí do prachu cest směřujících na jihozápad, kde nás čeká národní park Chebera Churchura, jeden z posledních koutů skutečné divočiny, kam turisté téměř nevkročí. Tady, v hustém a vlhkém pralese, zažíváme ten nefalšovaný adrenalin pěšího safari, kdy nás od stád buvolů afrických a zuřivých hrochů nedělí žádná mříž jako v ZOO, ale jen naše ostražitost a zkušenost ozbrojeného rangera, který nás vede krajinou, kde každé prasknutí větve může znamenat setkání s predátorem. Nocování ve stanech pod obrovskými stromy, které v měsíčním svitu vypadají jako strážci pralesa, nám připomíná, jak malý je člověk proti síle přírody, a zároveň nás učí pokoře, kterou budeme v následujících týdnech tolik potřebovat.

Když sjíždíme do Velké příkopové propadliny k městu Arba Minch, ocitáme se v tropickém ráji plném manga a avokád, ale jen o pár kilometrů výš v horách Chencha nás čeká chlad a mlha domova národa Dorze. Tito mistři adaptace si staví úchvatné bambusové domy připomínající sloní hlavy a živí se chlebem z kvašeného kmene nepravého banánovníku, což je geniální způsob, jak přežít v nehostinných podmínkách, kde běžné obilí neroste. Dole na jezeře Chamo pak s mrazením v zádech pozorujeme z vratké loďky obrovské krokodýly nilské, kteří se vyhřívají na březích jen kousek od rybářů, pro něž je každodenní obživa smrtelnou loterií.

Cesta nás vede hlouběji na jih do údolí řeky Omo, které je často mylně považováno za pouhý skanzen, ale my zde narážíme na tvrdou realitu kmenových válek o vodu a pastviny, kde kalašnikov je pro pastevce stejně důležitý jako jeho stádo. Na trhu v Key Afer nás obklopuje mumraj barev a vůní, zatímco ve vesnicích kmene Hamar sledujeme ženy s vlasy spletenými do rudých dredů, jejichž jizvy na zádech vyprávějí příběh o odvaze, bolesti a oddanosti tradicím, kterým my jen stěží rozumíme. Extrém přichází na samém jihu u hranic s Keňou, kde lidé kmene Dassanech přežívají v padesátistupňových vedrech v chýších slátaných z plechovek a odpadků, což je drtivý obraz toho, jak klimatické změny a civilizační tlak dopadají na ty nejchudší.

Krajina se dramaticky mění v oblasti Konso, kde lidé po staletí bojují s erozí půdy stavbou nekonečných kamenných teras, a my s úžasem hledíme na útvary Geseriyo, kde rudá hlína vytvořila bizarní věže připomínající mrakodrapy New Yorku. Následný přesun do pohoří Bale Mountains je jako cesta na jinou planetu, protože z horké savany se najednou ocitáme v mrazivých čtyřech tisících metrech, kde mezi obřími lobéliemi pátráme po nejvzácnější psovité šelmě světa, vlčku etiopském. V nedalekém městečku Bekoji pak na vlastní oči vidíme, jak se rodí legendy, když stovky dětí každé ráno v prachu a zimě běhají s jediným snem, a to utéct své chudobě a stát se olympijskými vítězi.

Východ země nám odkrývá islámskou tvář Etiopie ve starobylém městě Harar, kde se historie mísí s omamnou vůní i prokletím rostliny khát, jejíž žvýkání sice dává mužům chvilkovou euforii, ale ekonomicky paralyzuje celé regiony. V noci zde zažíváme surreální setkání při krmení divokých hyen, které si berou maso přímo z rukou místních mužů, a v Dire Dawa nasedáme na vlak času u staré francouzské železnice, která funguje jen zázrakem a kde v odstavených vagonech žijí ti, pro které je i střecha nad hlavou nedostupným luxusem.

To největší peklo na zemi nás však teprve čeká v Danakilské proláklině, kde kráčíme po sírových polích Dallolu hrajících všemi barvami jedů a v noci stojíme na okraji soptícího kráteru Erta Ale, zatímco kolem nás přežívají nomádi kmene Afar, pro které je voda cennější než zlato. Z tohoto žáru stoupáme k nebesům v Lalibele, kde jedenáct chrámů vytesaných do skály svědčí o nezlomné víře, ale zároveň zde narážíme na stín války a potkáváme milice Fano, muže, kteří se zbraní v ruce brání svou identitu v konfliktu, o kterém svět téměř nemluví.

Naše putování vrcholí v regionu Tigraj, kde se život pomalu vrací do normálu po kruté válce, a my podstupujeme největší fyzickou zkoušku při šplhání bez jištění do skalního chrámu Abuna Yemata Guh. Závěr v Simienských horách, kde se pasou stáda paviánů dželada, nás zastihuje uprostřed deště a zimy, ale právě tehdy, v zakouřené chýši prostých horalů nad šálkem horké kávy, si uvědomujeme, že skutečným bohatstvím této těžce zkoušené země není její zlato nebo památky, ale nezlomnost a pohostinnost jejích lidí.