Cesta do Etiopie není jen přesunem v prostoru, ale především skokem v čase! Začíná okamžikem, kdy se letadlo dotkne ranveje v Addis Abebě. A ta nám hned a bez přetvářky odhaluje svou dvojí tvář. Tři ulice od našeho hotelu. Kousek od futuristického mrakodrapu Etiopské obchodní banky, který teď v noci září jako maják z budoucnosti, se krčí temné slumy bez vody a kanalizace. Světlo ze skleněné fasády dopadá na plechové střechy a hliněné zdi. Jako by se snažilo osvětlit realitu, kterou ale nedokáže změnit. O pár desítek metrů dál končí asfalt a začíná prach. Ulice se mění v úzké, neosvětlené stezky. Mezi kalužemi kalné vody pohybují lidé, pro které je elektřina luxusem a tekoucí voda nedosažitelným snem.

V Etiopii začíná den úplně jinak než u nás. Zatímco v Evropě se lidé plouží tichými ulicemi a cestou do práce srkají espresso z kelímku, tady nás probouzí hlasitá směs zvuků a nezvyklých pachů. Slunce se opírá do kopců nad městem, ale vzduchem se už nese nezaměnitelná vůně pražené kávy, smíchaná s dýmem pryskyřice. Etiopie je pravlastí kávy a její příprava tu není zrychlený proces, ale hluboký společenský rituál. Káva se tu praží přímo před námi na žhavém uhlí. Pije se pomalu a z malých šálků. Je to symbol úcty, která spojuje lidi napříč společenskými vrstvami. Nevědomky dostáváme první lekci o tom, že v Africe čas plyne jiným tempem.

Okolo nás, rozbitými ulicemi Addis, se s rachotem proplétají modré žigulíky. Živoucí fosilie sovětské éry, které drží pohromadě jen díky neuvěřitelné vynalézavosti místních mechaniků. Takový symbol nezlomné vůle Etiopanů. Udržet věci v chodu, ať to stojí cokoliv.

Sedíme na chodníku, na vratkých improvizovaných stoličkách a snažíme se udržet v rukách, ten lahodný, ale proklatě horký životabudič. Pozorujeme našeho řidiče Muzgabu. Bezstarostně leští kapotu naší bílé Toyoty a u toho se s úsměvem baví s místními. Tady prostě neexistuje ten neustálý nervózní spěch, který tak dobře známe z domova.

Hluboce zakořeněná etiopská spiritualita, nás bez odporu pohlcuje. Dostáváme se do víru jednoho z mnoha etiopských náboženských svátků. Prostranství se plní věřícími, kteří se jako jeden muž odívají do sněhobílých rouch. Vypadá to jako nekonečná bílá řeka lidských těl, vlnící se pod ostrým sluncem. Přímo před námi, v čele toho procesí, kráčí kněží chránění zlatem vyšívanými slunečníky. Nad hlavami nám vlají etiopské trikolóry a vzduchem se nese omamná vůně kadidla. Ten vysoký hrdelní tón, kterým se modlí k Bohu, ještě dlouho rezonuje v našich uších.

Opouštíme betonovou džungli a náš Landcruiser se halí do prachu cest směřujících na jihozápad. Čeká nás národní park Chebera Churchura, jeden z posledních koutů skutečné divočiny. Sem turisté téměř nevkročí. Tady, v hustém a vlhkém pralese, zažíváme ten nefalšovaný adrenalin pěšího safari.

Od afrických buvolů a zuřivých hrochů nás nedělí žádná mříž. Jen naše ostražitost a zkušenost ozbrojeného rangera, který nás vede krajinou. Každé prasknutí větvičky může znamenat setkání s nebezpečím. Nocujeme ve stanech pod obrovskými stromy, které v měsíčním svitu vypadají jako strážci pralesa. Učí nás pokoře, kterou budeme v následujících týdnech tolik potřebovat.

Když sjíždíme do Velké příkopové propadliny k městu Arba Minch, ocitáme se v tropickém ráji plném manga, banánů a avokád. Jen o pár kilometrů výš v horách Chencha nás ale čeká chlad a mlha domova národa Dorze. Tito mistři adaptace si staví úchvatné bambusové domy připomínající sloní hlavy a živí se chlebem z kvašeného kmene nepravého banánovníku.

Geniální způsob, jak přežít v nehostinných podmínkách, kde běžné obilí neroste. Dole na jezeře Chamo pak s mrazením v zádech pozorujeme z vratké loďky obrovské krokodýly nilské, kteří se vyhřívají na březích jen kousek od rybářů, pro něž je každodenní obživa smrtelnou loterií.

Cesta nás vede hlouběji na jih do údolí řeky Omo, které je často mylně považováno za pouhý skanzen. Tady narážíme na tvrdou realitu kmenových válek o vodu a pastviny, kde je kalašnikov pro pastevce stejně důležitý jako jeho stádo. Na trhu v Key Afer nás obklopuje mumraj barev a vůní, zatímco ve vesnicích kmene Hamar sledujeme ženy s vlasy spletenými do rudých dredů.

Jizvy na zádech vyprávějí příběh o odvaze, bolesti a oddanosti tradicím, kterým my jen stěží rozumíme. Extrém přichází na samém jihu u hranic s Keňou, kde lidé kmene Dassanech přežívají v padesátistupňových vedrech v chýších slátaných z plechovek a odpadků. Drtivý obraz toho, jak klimatické změny a civilizační tlak dopadají na ty nejchudší.

Krajina se dramaticky mění v oblasti Konso, kde lidé po staletí bojují s erozí půdy stavbou nekonečných kamenných teras. S úžasem hledíme na útvary Geseriyo, kde rudá hlína vytvořila bizarní věže připomínající mrakodrapy New Yorku.

Následný přesun do pohoří Bale Mountains je jako cesta na jinou planetu. Z horké savany se najednou ocitáme v mrazivých čtyřech tisících metrech, kde mezi obřími lobéliemi pátráme po nejvzácnější psovité šelmě světa, vlčku etiopském.

V nedalekém městě Bekoji pak na vlastní oči vidíme, jak se rodí legendy. Sledujeme nadšené děti, jak každé ráno v prachu a zimě běhají s jediným snem. Utéct chudobě a stát se olympijskými vítězi.

Východ země nám odkrývá islámskou tvář Etiopie ve starobylém městě Harar, kde se historie mísí s omamnou vůní i prokletím rostliny khát. Žvýkání khátu sice dává mužům chvilkovou euforii, ale ekonomicky paralyzuje celé regiony. V noci zde zažíváme surreální setkání při krmení divokých hyen, které si berou maso přímo z rukou místních mužů. Ve vyprahlé Dire Dawě nasedáme na vlak času u staré francouzské železnice, která funguje jen zázrakem a kde v odstavených vagonech žijí ti, pro které je i střecha nad hlavou nedostupným luxusem.

To největší peklo na zemi nás však teprve čeká v Danakilské proláklině. Kráčíme po sírových polích Dallolu hrajících všemi barvami jedů a v noci stojíme na okraji soptícího kráteru Erta Ale. V této oblasti přežívají nomádi kmene Afar, pro které je voda cennější než zlato. Z rozžhaveného pekla stoupáme k nebesům v Lalibele, kde jedenáct chrámů vytesaných do skály svědčí o nezlomné víře. Právě tady v horách narážíme na stín války a potkáváme milice Fano. Muže, kteří se zbraní v ruce brání svou identitu v konfliktu, o kterém svět téměř nemluví.

Naše putování vrcholí v regionu Tigraj, kde se život pomalu vrací do normálu po kruté kmenové válce. Tady podstupujeme největší fyzickou zkoušku při šplhání do skalního chrámu Abuna Yemata Guh. Simienské hory, kde se pasou stáda paviánů dželada, nás vítají mlhou, deštěm a zimou. Právě tady, v zakouřené chýši prostých horalů nad šálkem horké kávy, si uvědomujeme, že skutečným bohatstvím této těžce zkoušené země není její zlato nebo památky, ale nezlomnost a pohostinnost místních lidí.