Město Chihuahua (hlavní město stejnojmenného státu) na nás udělalo velmi dobrý dojem. Čisté, upravené a moderní město, kde jsme se cítili bezpečně i v noci. Těžko uvěřit, že před 4 lety zde bylo doporučené nevycházet po setmění ven. Místní gangy (drogové kartely) mezi sebou válčili a mezi jejich oběti patřili nejenom členové znepřáteleného gangu, ale hlavně civilisté. Oblíbenou kratochvílí bylo střílení po autech a lidech, jen tak. Dalším hrůzným mementem těchto nepokojů je "pomník" všech unesených či zabitých žen z Chihuahua, každou z nich reprezentuje jeden železný hřeb. A že jich tam nebylo málo. Tohle všechno je ale naštěstí už minulostí a násilnosti se dějí už jen výjimečně. Celé město se momentálně opravuje, ale i tak nabízí spoustu možností, jak zde strávit den - muzea, parky, pěší zóny, trhy. A podle tohoto města byla také pojmenovaná "čivava", věčně rozklepané psí plemeno, jehož předchůdci byli mazlíčky původních indiánských obyvatel Mexika.
Z Chihuahuy jsme se vydali dolů na jih. Cesta nás provedla několika pohořími (stále si ještě nemůžeme zvyknout na to, že Mexiko je tolik hornaté). Proto cesta, která na mapě vypadá jako "kousek", může ve skutečnosti zabrat několik hodin. Do Zona del Silencio, jak se jedna z částí přírodní rezervace "Reserva de la Biosférica Bolson de Mapimí" jmenuje, jsme dorazili asi hodinu před setměním. Jaké bylo naše překvapení (i když jsme s tím trochu počítali - protože v Mexiku obvykle nic nefunguje tak jak má), když jsme na místě objevili zavřenou informační kancelář (která vypadala jako opuštěná a zavřená už dlouho.) Po chvilce našeho tápání se objevil nějaký Mexičan, který samozřejmě nemluvil anglicky. Několik minut jsme se mu snažili vysvětlit, že tu chceme kempovat přes noc, nakonec mávnul rukou směrem do pouště a říkal "casa blanca".
Z toho jsme usoudili, že máme hledat bílý dům a vypravili jsme se směrem, který naznačoval. Za zatáčkou se ale nacházelo bílých domů hned několik a všechny vypadaly obydleně. Tak jsme si jeden vybrali a zkusili štěstí. Jako obvykle, ani tady nikdo anglicky nemluvil, a tak jsme se naší chatrnou španělštinou spojenou s "rukama nohama komunikací", pokoušeli opět vysvětlit naši touhu postavit si stan. Klučina tuto naši touhu po chvíli rozkódoval, v zápětí ale vytasil cenu za kempování ve výši 400 pesos! Pro představu, takto vysokou cenu jsme neplatili ani v hotelu (obvykle je cena v hotelu poloviční). To se nám nějak nezdálo, a tak jsme s poděkováním odešli zpátky k autu, kde jsme tuto skutečnost chtěli trochu probrat. Nic jiného nám ale nezbývalo a smlouvání v jazyce, který neumíte taky není úplně nejjednodušší. Nakonec jsme ale mladíka ukecali a on nám za poloviční cenu ukázal místo, kde se kempuje. Pomalu se začínalo stmívat, tak jsme rychle postavili stan a po chvíli nám ještě mladík přivezl pár kousků dřeva na oheň. Udělali jsme si tedy večeři, během které se snesla noc.
Očekávali jsme ochlazení, které však nepřicházelo. Vydali jsme se tedy za svitu baterek na průzkum okolní pouště, protože většina pouštních živočichů má noční aktivitu. Skutečně se nám během několika minut podařilo najít tvora podobného solifuze. Náš mladík, který se zde zčistajasna zjevi,l se nám cosi pokoušel španělsky o tomto tvoru vysvětlit, z jeho popisu jsme ale dokázali dekódovat pouze "muerte". Takže jsme tvora vyslali zpátky do pouště a šli jsme zpátky k ohníčku. U ohníčku mezi dřevem ještě Efka objevila chlupatého deseticentimetrového pavouka. Udělali jsme několik záběrů a poté jsme se ho klacky snažili doprovodit zpátky mezi kaktusy, přičemž pavouček vydával syčivé zvuky. Trochu se nám po této zkušenosti nechtělo spát ve stanu, byla ale tma a kromě spaní v autě nám nic jiného nezbývalo.
Rána jsme se sice dočkali, kvůli vedru jsme se ale moc nevyspali. Hned poté co vysvitlo slunce, se udělalo nesnesitelné horko. To jsme samozřejmě jako správní reportéři překousli a vydali se do pouště za želvami. V této oblasti totiž žije ohrožená pouštní želva. Její omezená populace, však dopředu dávala vědět, že nemáme šanci v rozpálené poušti tohoto živočicha najít. Každopádně jsme ale objevili spoustu ještěrek a dokonce i jednoho ropušníka (který nám nejvíce připomínal molocha z australské pouště). Po cestě jsme viděli i několik druhů kaktusů, ty největší byly velké jako strom. Úžasné, vidět je takto ve volné přírodě. Sluníčko však pálilo víc a víc a my jsme zjistili, že jsme zašli dále než jsme původně zamýšleli a vydali jsme se směrem, kde jsme v dáli viděli několik bílých teček.
