Barrancas del Cobre, neboli Měděný kaňon je jeden z nejnavštěvovanějších národních parků na severu Mexika. Je jasné, že ani my jsme tuto oblast nemohli vynechat. Po třech dnech strávených na cestě v ukrutném horku jsme se konečně dostali do vesničky Creel, která je základnou pro výpravy do nitra kaňonu.
Důvodem pro naši návštěvu, bylo hlavně to, že v okolí kaňonu, žije posledních asi 50.000 potomků indiánského kmene Rarámuri (v překladu "ti, co běhají rychle"). Důvodem k tomuto pojmenování je jejich neuvěřitelná fyzická kondice, díky které vydrží běžet i 150 kilometrů bez zastávky. V minulosti toho muži kmene Rarámuri využívali zejméa při lovu, kdy zvěř během tří dnů doslova uštvali. Dnes už se muži věnují místo lovu pěstování kukuřice a ženy spíše vyšívání a pletení.
Vesnička Creel a její okolí je posazené v impozantní krajině na pomezí systému kaňonů nazývaných Barrancas del Cobre. Zde jsme se také ubytovali, původně na jednu noc. Kvůli hurikánu, který se formoval nad Tichým oceánem, jsme ale museli zůstat noci tři. Počasí bylo velice proměnlivé, skoro pořád bylo zataženo a tak jsme tvrdli na pokoji. První den jsme se podívali do údolí mnichů, což nám opět velice připomínalo teplicko-adršpašské skály. Až na ty indiány všude kolem, ty se u nás tolik nevidí :)
Samozřejmě jsme se věnovali i jim, v okolí Creelu jich žije velká spousta. Bohužel podmínky jejich života jsou i ve srovnání s kvalitou života některých chudších mexičanů opravdu bídné. Podle toho co jsme viděli nám připadalo, že se už od dávných časů snaží vzepřít systému, který se jim okolí snaží vnutit. Bohužel jsou do něj ale zatažení víc než by chtěli a kukuřice na malých vyprahlých a kamenitých políčcích taky moc dobře neroste. Proto se uchýlili částečně i do služeb turistického ruchu, ale stejně jako ve velké části Mexika, ani tady jej neumí pořádně využít.
Proto je bohužel některé Rarámuri vidět v ulicích, ušmudlané a žebrající o peso. Někteří z nich se pokouší prodat své výrobky cestujícím a turistům. Rarámuri v této oblasti žijí v jednoduchých domcích z cihel z nepálené hlíny, někteří v obydlích pod skalními převisy. Všude jsou vidět jejich tradiční výrobky a Rarámurijské ženy poznáte díky jejich tradičním barevným šatům.
Pátý den v této oblasti jsme se přesunuli do 50 km vzdálené vesnice Areponapuchi, odkud je to coby kamenem dohodil do vlakové stanice "Divisadero", kde je opravdu úžasný výhled do jednoho z kaňonů. Ráno jsme se vydali na průzkum kaňonu, když nám nad hlavou s křikem přelétl člověk. Chvíli jsme pozorovali, co se děje. Až po chvíli jsme si všimli ocelových lan, zavěšených přes kaňon. Nedalo nám to a po návratu jsme se vydali prozkoumat tuto adrenalinovou prohlídku kaňonu. Dlouho to netrvalo a rozhodli jsme se pětikilometrovou jízdu na kladce, v průměrné výšce cca 200 metrů, vyzkoušet. I přes počáteční strach jsme ale tohoto rozhodnutí nelitovali a již po první jízdě (ze sedmi) si vychutnávali výhledy na zubaté dno kaňonu.
