Další zastávkou po Acapulcu bylo město Ixtapa, uměle vybudované "město" pro turisty, takový pacifický Cancún. Do 70.let tady byla kokosová plantáž a najednou jsou tu špičkové hotely, delfinárium , golfové hřiště a další turistické vymoženosti. Ačkoli Ixtapa je velmi čistá a upravená, působí uměle a nemexicky. Strávili jsme tady jednu noc v luxusně (na mexické poměry) vybaveném kempu u moře, s bazénem, kokosovým hájkem a partou komárů.
Naší další zastávkou na mexické expedici byla sopka Paricutín. Nejenže je toto místo zasazené v nádherné krajině, ale také se jedná o nejmladší mexickou sopku. Jednoho dne roku 1943 jeden místní farmář při obdělávání svého políčka, kopl příliš hluboko do země a na tom místě se začínala země rozestupovat a začal vystupovat hustý bílý dým. Nejprve se farmář snažil zvětšující se díru zahrabat hlínou, ale nepodařilo se mu to. Běžel tuto novinu oznámit všem blízkým ve vesnici a dobře udělal. Během několika hodin se začala z onoho místa hrnout horká láva a během několika následujících dní vyrostla na tomto místě nová sopka. Během svého běsnění zalila blízké okolí lávou. Poté vybuchla ještě jednou, v roce 1952.
Jediná budova, která zde byla postavena z kamene byl kostel San Juan. Ten dodnes jako památník trčí z lávového pole. My jsme noc strávili v nedalekém městě Uruapan a do vesnice Angahuan jsme dorazili něco před desátou. Hned, co jsme odbočili směrem do vesnice, jsme si ve zpětném zrcátku všimli dvou cválajících koňáků ... a už nás měli. K sopce se prý pěšky nedostaneme a musíme jet s nimi na koni. To, že jsme to měli v plánu jsme jim zatajili. Chtěli jsme se nejdřív porozhlédnout a zjistit, co a jak, ale koňáků jsme se už nezbavili ... asi cítili kšeft:) Dovedli nás do Centro Turistico, kde jsme zaplatili vstup do parku a začali vyjednávat o ceně koňské dopravy. Snažili jsme se dlouho, ale jejich smutné výrazy byly smutnější než ty naše. Cena byla stanovena, ale nastal problém ... aspoň tedy pro nás. Jak se na takového koně leze a jak se to řídí? Naštěstí zdejší koně jsou menší, nebo se nám to alespoň zdálo a tak jsme se do sedel vyhoupli ladným švihem, za který by nás jistě pochválil i žokej Váňa:) Zapomněli jsme dodat, že Angahuan je purepéčská vesnice, kde se mluví výhradně purepéčsky a trochu španělsky. Takže nás průvodce, čistokrevný Purepéč nám purepéčsko-španělsko-rukama nohama vysvětlil, jak se takový kůň ovládá. Stejně to bylo jedno, kůň měl svou hlavu a vždycky si jel kam chtěl a jak rychle chtěl.
Tak jsme vyrazili. Po pár minutách začali koníci cválat a my se natřásali jako pytle mokrého písku. Marně jsme se snažili koně přibrzdit nebo se přizpůsobit jeho tempu. Tak to zhruba pokračovalo dalších 5 kilometrů, při kterém jsme minuli stánek s quesadillami, sady s avokádem a stádo krav. Koníci nás dovezli k samému úpatí sopky Paricutín. Dál už jsme museli po svých. Bylo to i trcohu vysvobození, holt nejsme na jízdu na koni zvyklí a náš bolavý zadek, stehna a kolena to potvrzovala.
Výstup na sopku, ale taky nebyl žádný med. Převýšení cca 500 metrů v sopečném písku, kdy jdete 3 kroky nahoru a 2 se sklouznete dolů, nic o čem sníte. Když jsme se konečně po 40 minutách vyškrábali nahoru, stihli jsme udělat jednu vrcholovou fotku a přišel mrak. Přišel a už neodešel. Takže ze slibovaného výhledu do okolí - na vesničku Angahuan, na ruiny kostela a rozlehlá lávová pole nebylo nic. Viděli jsme tak maximálně do kráteru. I přesto jsme si užili pocit, že jsme stanuli na vrcholu nejmladší mexické sopky ve výšce 3170 metrů. Po půlhodině čekání jsme to vzdali a seběhli dolů. A to doslova, cesta dolů nám zabrala asi 7 minut. K sestupu nás přimělo také zlověstné hřmění, které přicházelo odkudsi z mraku.
K nelibosti našich sedacích partií jsme opět nasedli na koně a vydali se cestu zpátky. To, co zvěstovalo hřmění, na sebe nenechalo dlouho čekat. Během několika minut začala pěkná bouřka, nasadili jsme pláštěnky a tentokrát se staženou sedací partií pokračovali ve cvalu zpátky. Koně nebyli z bouřky také nijak nadšeni, což se projevovalo škubnutím při každém blesku či hromu a následným zvýšením tempa. Byli jsme rádi, že jsme se udrželi v tvrdém dřevěném sedle. Náš průvodce se za námi asi musel hodně bavit, nám do smíchu moc nebylo. Vysvobozením se nám stal stánek s quesadillami, kde jsme celí mokří přečkali zbylých 5 minut deště (z celkových asi 45).
Chilli, které nám hodná paní přimíchala do fazolí nás nabudilo na poslední úsek cesty. Cesty k ruinám kostela San Juan ve vesničce Paricutín, která byla pohřbena pod lávou. Naštěstí při katastrofě v roce 1943 nikdo nezahynul, láva vytékala dostatečně pomalu, aby všichni obyvatelé vesnice mohli utéct. Pohled na věže kostela vyčnívající z černé lávy byl opravdu dojemný a tento pocit jenom umocňovaly ustupující bouřková mračna.
Na sopku Paricutín jsme se těšili a opravdu nezklamala naše očekáváni. Při každém dosednutím na ni vzpomínáme ještě teď:)
